V roce 1874 se objevily první zprávy o nálezu zajímavého
materiálu v uhelné sloji dolu Emeran v Duchcově. Exemplář
byl pojmenován "duxit", podle německého názvu města Dux, a byl popsán jako tmavě hnědý, voskovitě lesklý, křehký, s lasturnatým lomem.

Obecně lze k duxitu říci, že je to materiál zajímavý svým výjimečným zachováním a s největší pravděpodobností je to jediný fosilní pryskyřičný materiál, který lze nalézt přímo in
situ, tj. v částech fosilizovaného stromu.

Tým vědců z Ústavu struktury a mechaniky hornin společně s kolegy z VŠCHT a Severočeských dolů se ve svém článku zabývají poznatky o chemickém složení této fosilní pryskyřice.

K analýze sady vzorků, nalezených většinou v mineralizovaných kmenech a uložených v miocenních sedimentech mostecké a sokolovské pánve, byly použity metody elementární analýzy, mikroskopie, chromatografie a infračervené spektroskopie. Všechny studované vzorky vykázaly podobné chemické složení, bohaté na seskviterpeny (α-cedran, cuparen) a diterpeny abietanových, pimaranových a dehydroabietanových struktur. Infračervená spektra potvrdila aromatický charakter duxitu a vyšší zralost vzorků. Přítomnost identifikovaných sloučenin dokládá, že zdrojem duxitu je pryskyřice ze stromů čeledi Cupressaceae. Rozdíly ve složení mezi jednotlivými vzorky lze vysvětlit různými podmínkami během fosilizace a post-depoziční historií materiálu, jak dokázaly laboratorní experimenty.

Specifickou vlastností duxitu je jeho nízký bod měknutí a rozpustnost v organických rozpouštědlech, která dokazuje jeho - pro fosilní pryskyřice netypickou - nezpolymerizovanou strukturu.